Tomasz Cukiernik

Pro polské hospodářství by bylo velmi užitečným, kdyby se nemusely polské podniky a úřady starat o dotace z EU. Proč ? Je mnoho důvodů, které mají takový účinek, že existence různorodých unijních fondů se z ekonomického hlediska nevyplácí jak polskému hospodářství tak celku, a také i Polákům jako daňovým poplatníkům a spotřebitelům. Nadto se mohou stát nebezpečnými i politicky.

Za prvé – dotace zapříčiní závislost polských podniků na unijní byrokracii. Dr. Mariusz Salmon v materiálech pro školení polských podnikatelů pod názvem „Unijní dotace pro polské firmy” píše: „Jestliže o něco žádáš, budeš podléhat vůči tomu, kdo dá, musíš si osvojit jeho systém, popsané schéma fungování” a varuje, že „nepokorní nedostanou nic”. Podle autora EU rozdává peníze, aby zajišťovala vlastní zájmy. „Chce ovládnout trh, a aby byl poddajný, třeba do něj investovat, udělat si pro sebe konzumenty a učinit je poddajnými unijnímu vlivu (když jim dá peníze, nástroje, práci)”. Výměnou za své peníze Evropská unie očekává „závislost trhu a jeho strukturování způsobem, který usnadní její penetraci; vděčností potenciálních konzumentů (a aktuálních beneficientů), vysoce konzumní společností (kterou nazývá demokratickou)”.

Za druhé – přijímání návrhů na dotace je celkem neproduktivní. Tuny formulářů a dokumentů nepůsobí na zvětšení národního důchodu, jen ztrátu času, surovin a peněz. Jak v deníku „Rzeczpospolita” tvrdil bývalý ministr zemědělství Robert Gmyrek, např. v Estonsku po spočítání provozních nákladů a administrativy stojí získání jednoho eura z unijního programu SAPARD až 0,8 eur! V Polsku samém náklady na přípravu dotovaných investičních projektů obnáší ročně okolo jedné miliardy zlotých (pozn. NTA: Současný kurz podej 13,60 až 13,80 Zl za 100 Kč, nákup 14 Zl…až 14 Zl…). Jak píše Maciej Madelski, „zemědělec ucházející se o peníze na modernizaci hospodářství musí shromáždit 25 příloh.” A přece příprava návrhu na dotaci neznamená, že peníze dostane. Je to teprve vstupní etapa, po které se teprve začínají byzantincké úřední procedury a nakonec může být návrh zamítnut. Odpadá jedna třetina návrhů, hlavně z toho důvodu, že podnikatelé se nemohou vyrovnat s byrokracií – tvrdí představitel Hornoslezské agentury pro regionální rozvoj. Byrokracie a formální požadavky jsou navrhovány z Bruselu, a jak soudí Richard Mbewe, hlavní ekonom Varšavské investiční a.s., „je EU nejvíce zbyrokratizovanou organizací na světě.” Další nepotřebné milionové náklady nese Ministerstvo financí, které doporučuje audity mezinárodních programů pomoci a agentur tyto programy řídících. Audit agentury SAPARD, která je složkou Agentury pro restrukturalizaci a modernizaci zemědělství stál v roce 2001 1,1 milionu zlotých.

Za třetí – Aby existovaly strukturální fondy, je nutným vyšší daňové zatížení lidí. R. 2003 34,3% rozpočtu společenství (který obnáší 99,7 miliard eur) je určeno na strukturální politiku. Polsko, když bude rezignovat na obdržení dotací, by se současně mohlo domáhat u EU zmenšení příspěvků na EU o více než jednu třetinu. Přídavky k dotaci jsou spolufinancovány z polských veřejných prostředků ve výši až 25%. To znamená, že na každé euro dotace pochází z EU jen 0,75 eura z EU a 0,25 eura (více než 1 miliardu zlotých ročně) – z polského rozpočtu, čili od polských daňových poplatníků. Bereme.li v úvahu to, že jestliže náklady na získání peněz z fondu obnáší v Polsku podobně jako v Estonsku 0, na každé euro dotací, to pak na každých 0,75 eura dotací Unie Polsko a polští podnikatelé vydají 1,05 eur včetně! Z těchto výpočtů jasně vychází, že Polsko na dotacích de facto tratí a to ne málo. Vezmeme-li v úvahu fond SAPARD, jehož rozpočet obnáší ročně kolem 350 milionů eur, pochází z EU 262,5 milionů eur, které může Polsko získat, vydá-li 367,5 milionů eur!

Naproti tomu získání 352,5 mil. eur fondu PHARE 2001, může polské daňové poplatníky stát 493,5 mil eur! Kdyby Polsko unijní prostředky využívalo na 100%, muselo by do INTERESU s názvem SAPARD doplácet přes 100 mil. euro ročně a do PHARE to ročně může být dokonce 150 mil. eur. Naštěstí tyto peněžní prostředky nejsou využívány na 100%.

Třeba poznamenat, že za peníze z dotací je u různých programů třeba zaplatit unijní poradce, a že investoři kupují stroje a zařízení v zemích EU, aby podpořili tamní hospodářství.

Za čtvrté – aby polské podniky nebo komunální autority mohly obdržet dotace, bude polská administrativa muset na obsluhu unijních dotací zaměstnat mohutné množství nových neproduktivních úředníků. Samozřejmě za peníze polských daňových poplatníků. Podle důvěrného hlášení Evropské komise „je nezbytný obrovský růst odpovídajícím způsobem proškoleného personálu”. Hovoří se o růstu zaměstnanosti úředníků okolo 200%! V samotné Agentuře pro restrukturalizaci a modernizaci zemědělství nalezlo na obsluze systému IACS, jenž je částí Společné zemědělské politiky, okolo 5 tisíc nových úředníků, a s tím spojená výstavba tohoto systému obnáší v létech 1999-2005 4 miliardy zlotých. Již nyní jsou na vedení unijních fondů kromě Agentury pro restrukturalizaci a modernizaci zemědělství také ministerstva hospodářství, práce a společenské politiky, zemědělství a rozvoje venkova, infrastruktury, financí, národního vzdělávání a sportu, Polská agentura pro rozvoj podnikání, Národní fond ochrany životního prostředí a vodohospodářství, úřady maršálků (pozn. red.NTA: tradiční polská funkce, na úrovni našeho předsedy parlamentu atp.), ˇVýbor vědeckých studií, Kancelář zplnomocněnce vlády pro invalidní osoby a také rovnoprávného postavení žen a mužů, Generální ředitelství zemských silnic a autostrád. Vytvářeny jsou takové socialistické útvary jako Národní plán rozvoje na léta 2004-2006, v jehož složení je šest odvětvových operačních programů: Doprava a mořské hospodářství, Rozvoj lidských zdrojů, Restrukturalizace a modernizace potravinářského sektoru a rozvoj venkovských území, Rybolov a zpracování ryb, Růst konkurenceschopnosti hospodářství,. Operační program technické pomoci a Integrovaný operační program regionálního rozvoje a také vojevodské (pozn. red. na úrovni našeho kraje) operační programy. A centrální plánování už v Polsku přece bylo zpracováno – a s výsledkem jaký je znám.

Za páté – investice za státní peníze se obvykle nesetkávají s účelností: Kdyby se byly vyplatily, to by se soukromí podnikatelé, větříce možnost zisku, o hodně dříve u dané investice podjali rizika. V současné době dotace způsobují marnotratnictví ve velkém měřítku. Dokonalým příkladem jsou třeba čističky odpadů vybudované v Belgii, Španělsku či Itálii za peníze z Bruselu: Neodpovídají požadovaným normám, jsou ve vztahu k potřebě buď malé nebo velké, nejsou vůbec využívány z důvodů absence přípojů ke kanalizačním nebo energetickým sítím, stavba se prodlužuje na hodně let, investiční náklady rostou o několik set procent. Jak tvrdí němečtí autoři knížky „Banány pro Brusel”, „výsledky kontroly určitých výzkumů ukazují, že veřejné prostředky zatěžující daňové poplatníky v EU a členských zemích jsou chybně investovány”. Naproti tomu jak tvrdí americký ekonom Henry Hazlitt, účinkem subvencí je to, „že kapitál a práci odvádí z průmyslů, ve kterých by mohly pracovat o hodně efektivněji a směruje jej do průmyslu, ve kterém jsou méně efektivní. Vytváří se méně bohatství. Průměrný životní standard se v porovnání s tím, jaký by byl možný, snižuje.”

Za šesté – dotace do investic mohou způsobit změnu podstaty investice samé. Kdyby neexistovaly fondy, soukromí podnikatelé by svoje peníze vkládali do jiných podniků, pravděpodobně efektivnějších a produktivnějších. Jak soudí ekonomičtí analytici z holandského Tinbergen Institute, unijní fondy jsou investované do specifických projektů, takových jako zhodnocení kultur či prostředí, které nepotřebně působí hospodářský růst. Nadto, podobně jak úlevy různého druhu a daňové odpisy lákají firmy, aby kupovaly konkrétní, nepotřebné produktů.

Za sedmé – polské firmy, které obdrží unijní dotace budou vytvářet nekalou konkurenci vůči nedotovaným firmám, což zhorší výsledky těch dalších, a třeba dokonce může způsobit mnoho bankrotů. Děje se tak proto, poněvadž dotované podniky mají nižší výrobní náklady a mohou svoje výrobky a služby nabízet za nižší ceny. Tento mechanismus funguje podobně jako ve zvláštních hospodářských zónách, kde jsou firmy zprošťované od daní z příjmu či nemovitostí. Bohužel speciální hospodářské zóny se vyvíjejí náklady zbytku země. Podnikatelé přenáší svou činnost z jiných oblastí do zóny, kde tvoří nová pracovní místa a současně je jinde likvidují. „Transfer veřejných peněz do podniků, současně veřejných i soukromých, narušuje fundamentální zásadu rovné konkurence a ve svém efektu snižuje efektivnost alokace kapitálu” – je psáno na „Černém listině bariér podnikání 2003″ zpracované Polskou konfederací soukromých zaměstnavatelů. Třeba poznamenat, že jakékoliv dotace nemají nic společného s volným trhem. Subsidia ztěžují rozvoj svobodné konkurence, poněvadž podniky pak bojují o dofinancování státem než s konkurenty na volném trhu, což zhoršuje kvalitu jejich služeb a zvyšuje ceny.

Za osmé – možnost obdržení dotací zpožďuje investiční proces. Samo zpracování pro financování se hodícího projektu může zabrat dokonce několika měsíců. Naproti tomu, jak tvrdí Jerzy Kędzierki, náměstek předsedy Národního fondu ochrany životního prostředí, „Od podání návrhu po vyplacení peněz [z fondu ISPA] minou průměrně tři roky”. Podle expertů Evropské komise však je ještě hůře. „Příprava mnoha programů se táhne léta”. Samu investici je možné zahájit teprve po podpisu smlouvy o udělení dotace, což nastupuje po potvrzení návrhu na udělení dotace spolu s tzv. studiem proveditelnosti (feasibility) projektu. Náklady vydané před podpisem smlouvy se nevracejí.

Za deváté – aby bylo možno dostat dotace, je nutné spolufinancování investic jejich beneficienty. Z toho důvodu, že komunální vedení na to svými vlastními finančními prostředky nestačí, už nyní města a gminy (pozn. red.:správní celek obdobný našim novým centrům v rámci našich bývalých okresů) vydávají (např. Poznaň) komunální obligace, aby měly na spolufinancování projektů peníze. Tímto způsobem komunální autority, když mají rozpočtové deficity, upadají do nekonečné spirály zadlužení. Naproti tomu v rámci fondu PHARE podniky, které chtějí dostat dotace, musí povinně brát bankovní úvěry v určené výši (např. v případě Fondu investičních dotací – minimálně 25% investice), což může v krajní situaci dovést některé firmy do nelikvidnosti i bankrotu. Naproti tomu dotace jsou ve skutečnosti refundacemi. Celou investici třeba nejprve financovat investorovi samému, a teprve pak se část jeho nákladů na investice vrací.

Za desáté – existence unijních dotací sama tvoří další korupcetvorný styčný bod na hranici politiky a hospodářství, což bude mít za výsledek nové mnohamilionové defraudace, zpronevěry, tunelování, ve srovnání s kterými bude Rywinova aféra jen málo významnou epizodou (pozn. red.: Velká korupční aféra mezi dalšími podobnými v současné době otřásající Polskem, týkající se úplatků za vliv v masmédiích, hlavně televize, dotýkající se hlavně nynějšího ředitele Polské veřejnoprávní televize a polské obdoby naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, EU přispěchala s cenou Polské televizi za „nejlepší evropskou televizi r. 2002). Podvody a vylákání peněz jsou v rámci Společné zemědělské politiky či u exportních dotací na denním pořádku. Jak udala „Rzeczpospolita”, před několika lety řečtí zemědělci podali žádost o dotace na své pěstitelství na povrchu, překračujícím o 20% rozlohu celé země. Jiní unijní zemědělci vylákali subvence na plastikové olivové stromky, které z helikoptéry vypadaly jako opravdové. Subvence na školení, expertizy či poradenství k lákání unijních peněz přímo povzbuzují. Sám program PHARE se setkal s vážnou kritikou a negativním hodnocením jak z Evropského účetního soudu tak dvakrát od polské NIK. Poukazováno bylo na nehospodárnost, rozhazování peněz, nepotismus, porušování práva a jiné druhy marnotratnictví a trestných činů.

Z těchto všech důvodů je dobře, že Polsko unijní fondy využívá stupněm velice neuspokojujícím jak bruselské tak polské úředníky. Z fondu pro země před přistoupením do EU, ISPA, bylo dosud využito jen okolo 1-2% unijní pomoci – potvrdila v půlce června představitelka Národního fondu ochrany prostředí a vodohospodářství. O dofinancování které je k dispozici r. 2003, se uchází 17 projektů, které byly přijaty Přípravným spolkem Komitétu evropské integrace. Zbytek uvízl mezi polskými úředníky a bruselskou mašinou byrokracie, neboť se navrhovatelům nepodařilo splnit formální požadavky. Naproti tomu se do konce r. 2002 z fondu PHARE vydalo od 89% peněžních prostředků, které byly k dispozici za r. 1998 do 11,4% prostředků, které byly k dispozici r. 2001.

Škoda jen těch 11,5 miliard zlotých, které polští daňoví poplatníci budou muset zaplatit do společného evropského rozpočtu za rok 2004 (v roce 1005 – 14,8 miliard Zl., a v r. 2005 – 17,5 miliard Zl.). Nyní teprve je vidět pro koho je přistoupení Polska k EU nejužitečnější. Jestli naše země už na zavádění fondů na období před přistoupením tratí na stávajících členech EU politicky i ekonomicky, co pak bude po vstupu, až bude zapotřebí platit celý vklad? Aby bylo lze přes strukturální fondy a Sloučený fond získat zaplacené miliardy zpět, bude třeba jen promarnit další. Cožpak Poláci na to stačí!?

Překlad: Z pol. Vl.K.

Artykuł znajdował się na stronie:

http://www.natia.cz/archiv/nta123.htm